Poměřování se a nevyžádané rady

Asi vždycky jsem se nějakou měrou srovnávala s ostatními a pořád jsem si říkala, co si o mně asi ten nebo ta myslí. Nejhorší to podle mě bylo na gymplu, kdy jsem měla asi nejnižší sebevědomí v životě. Co musím říct, tak teď v roli maminky mi tohle přijde daleko silnější. Víc si to uvědomuju a víc si uvědomuju, že mi to vlastně strašně moc vadí. Hezky o tomhle srovnávání a dumání píše ve své knížce Najděte si svého marťana Marek Herman. Píše, že vlastně ta nutnost se srovnávat atd. souvisí s naším sebevědomím a sebeuvědoměním. Čím je nižší, tím je vyšší ta nutnost se srovnávat. Tedy nejspíš teď to vnímám víc, protože si v roli maminky nejsem moc jistá.

K mateřství a výchově každá z nás přistupuje jinak. Každá máme jiný názor a ne každé dítě je stejné. Ale často se mi stává a nebo to čtu na různých diskuzních fórech, že maminky mají tendenci svoje přístupy docela tvrdě prosazovat, že zaručeně jen ten jejich přístup je ten pravý.

Třeba příkladem jsou otázky, které v obměnách slýchám snad pokaždé, když přijdou manželovi rodiče na návštěvu: "A jak spí? Spal dobře? Už spí celou noc? A to ještě nespí celou noc? Naše děti spali celou noc už od malička" a k tomu se přidají přezíravé pohledy (nebo si ty pohledy vykládám jinak?). U nás je to tak, že Kulišáka pořád kojím a holt cca od 8 měsíce se začal budit někdy třeba i pětkrát za noc, což je cca po 2 hodinách. Ano, někdy to nesu docela blbě, ale zase kojení je jediný způsob, jak ho uspím. A nic jiného nepomáhá. Na ty otázky už odpovídám stylem, že už ani nevím, a nebo že spal jako dítě. Ale vždycky mi to nasadí brouka do hlavy, jestli by přece jen neměl už spát celou noc a co kdybych nasadila sunar - bude spát celou noc? A jaktože nespí? Co mi na tyhle brouky pomůže je, že se jdu podívat na blog Prosím, spinkej, kde mě texty psané Lenkou vždycky uklidní. Protože prarodiče by radili nejradši metodu vyřvání a na to já prostě nemám a jen pomyšlení je mi proti srsti.

Šestinedělí: Pro někoho pohoda, pro mě peklo.

Dnes bych se chtěla věnovat šestinedělí. Bohužel musím říct, že tohle období bylo pro mě snad nejhorším obdobím v mém životě. A i když jsem byla na předporodním kurzu nebo kurzu o kojení, tak mě na to nikdo nikde nepřipravil. A bohužel nebyl připravený ani manžel.

Hormonální bouře se mi nevyhnula, rozbrečela mě každá kravina a do toho ty pocity bezmoci, když dítě brečí a člověk neví proč a hlavně co s tím. I když jsem vystudovaná doktorka, tak jsem s dětmi do styku moc nepřišla. Ani moje kamarádky v okolí ještě děti moc neměly, takže vlastně první novorozeně, které mi přišlo do ruky byl náš Kulišák. Když jsem ho brala poprvé do náruče, tak jsem myslela, že ho nějak rozbiju. Natož první přebalování byl horor :)

Od začátku jsem věděla, že chci kojit. A i když jsem byla na kurzu, tak nějaké problémy se mi nevyhnuly. A k tomu jsem měla ty pocity, že všechno dělám špatně a že jsem špatná matka. Nikdo tu nebyl, kdo by mi řekl, že to dělám dobře. S mojí mámou nemáme moc dobré vztahy, takže ta tu pro mě nebyla. A manželova mamka nekojila a vůbec ona má na výchovu dětí úplně jiný názor než já, takže ta mi taky moc nepomohla, i když se snažila. Ale co Vám budu povídat, k vlastní mámě můžete být upřímná, ale u tchýně člověk našlapuje jak v minovém poli 😅. Manžel měl zrovna v těch počátečních týdnech moc práce, takže sice mi moc pomohl, že navařil, nakoupil atd. (protože já jsem nebyla schopná skoro ničeho), ale vlastně jsem byla doma s Kulišákem pořád sama. Sama s těmi temnými myšlenkami a řvoucím dítětem.

Terapie sdílením

Zdravím všechny zbloudilé duše, které se zaručeně čirou náhodou objevili na této stránce. Moje jméno je Zuzka a jsem mámou momentálně 10 měsíčního klučíka. V minulém životě (aka před mateřskou) jsem byla patolog. Teď jsem máma na plný úvazek.

Proč jsem se rozhodla založit tenhle blog ? V dnešní době, kdy frčí hlavně instagram, kde lidi spíš komzumují obrázky a trochu toho textu ? Nechci internet zahlcovat fotkama našeho Kulišáka a k tomu abych dokázala vyjádřit, co se mi honí hlavou, by mi asi možnosti instagramu nestačily.