Spánek: A spí ti celou noc ?

Další z témat, ke kterému každý přistupuje jinak je Sladký spánek. Jeden z nejčastějších dotazů je, jestli už spí celou noc. A že jejich děti ve věku Kulišáka už celou noc spali dávno. Je možný, že dotazující si už nepamatují, jak jim děti spali? Je možný, že se Kulišák budí víc, protože je stále kojený (někde jsem četla, že je to spíš běžné u kojení)? Je možný, že děcka nechali vyplakat, aby měli v noci klid?

Jsem smířená s tím, že celonoční spánek se mě nebude týkat ještě několik let. Buzení miminek je běžná věc. Je to normální. V našem případě vždycky slavím, když se budíme jednou nebo dvakrát za noc. To beru, že je to fakt výhra. U téhle frekvence jsem schopná i další den fungovat a někdy si to ani nepamatuji, kolikrát mě vzbudil. Ale jsou pak dny, kdy se Kulda budí v intervalech po dvou hodinách. A to pak k ránu už mám nervy na pochodu a vyhrožuju mu, aby už konečně koukal spát, jinak uvidí :) Ale to je nejspíš taky normální.


Dalším podtématem je společné spaní. Kulišák s námi spal asi do devíti měsíců v posteli a teď tedy je v postýlce, která je přiražená k naší posteli a je sundaná jedna bočnice, abychom se do postele lépe vešli. Mě osobně tohle uspořádání vyhovuje, protože při nočním kojení se jen převalím a odvalím a můžu dál spát (bez složitých přesunů dítěte a nedej bože jeho probuzení). Jenže komentáře, že ho rozmazlujeme, že má spát už sám, že se budí právě kvůli tomu, mě někdy mrzí a dlouho nad nimi přemýšlím, jestli to skutečně dělám dobře. Poté musím sama sebe ujišťovat, že to dělám dobře, protože mě to takhle vyhovuje a že díky tomu jsem schopná druhý den fungovat.

Občas dostanu radu, abych nechala malého vyplakat, že se pak to noční buzení spraví. Ale na to já nemám nervy. Slyšet ho jak se zmítá v pláči, vzteku a beznaději a přitom být schovaná vedle v místnosti. Navíc sousedi by nám asi moc nepoděkovali (bydlíme v menší bytovce).

Musím říct, že díky knížce S láskou o dětském spánku, jsem získala aspoň trochu sebejistoty, že to dělám dobře, tak jak mi to vyhovuje. Kdybych si tu knížku předtím nepřečetla, tak mě budou akorát ty neustálé dotazy a rady pořád šrotovat v hlavě a já se tím budu trápit, že u nás je to jinak než u někoho jiného. A že to prostě takhle být nemá. Prostě jsem s tím smířená.

Zajímalo by mě, jestli před sto a více lety taky byly matky tak nejisté a pořád se poměřovaly s okolím. Nebo jestli tím, jak rodiny žily víc pospolu, tak to holky odkoukaly od ostatních, jak se má starat o dítě a tím pádem si pak byly jistější v kramflecích....