Mentální hygiena nejen na mateřské

 Ať si kdo chce, co chce říká, tak tahle dovolená není opravdovská dovolená. A každá si na to přijdeme sama, až když konečně zakusíme, jaké to je se starat o dítě 24/7. 

Musím říct, že ze začátku jsem na sebe úplně zapomínala. V hlavě mi pořád spíš běžely myšlenky, jestli to dělám dobře, co bych měla dělat líp a proč to miminko pořád brečí a co bych měla jíst, aby neměl prdy, a pořád jsem googlila různé informace a ptala se kamarádek a tak. Pak najednou si to všechno po tom šíleném šestinedělí sedlo a já jsem Vám začala číst jak o život. Četla jsem u každého kojení, když malý spal a když se válel na dece a tak. Za prvního půl roku jsem přečetla více než 30 knížek. Takhle moc jsem nečetla od dob gymnaziálních. To byla paráda. Krásná mentální hygiena a těch dobrodružství, co člověk zažil a nebo co se přiučil za nové věci. Čas na čtení byl do té doby, než se Kulišák naučil  přemisťovat z bodu A do bodu B a pak ještě k tomu poslední dobou se přidal i posun vertikální směrem. Čas se najde teď pouze při vožení kočárku při dopoledním šlofíku, kdy jezdím na rovince sem a tam a přitom si čtu a pak při odpoledním šlofíku. Jinak je Kulišák hned vždy připraven mi začít listovat v mojí knížce a nebo leze tam kam nemá :)

Sociální izolace nejen za dob coronaviru

Co si budeme nalhávat. Jakmile se člověk dostane na mateřskou, tak svým způsobem ztrácí kontakt se světem. Kamarádky, které nemají děti se s Vámi moc bavit nechtějí (i když si dáváte fakt majzla na to, aby jste nemluvili jen o dítěti), a dětné kamarádky, tak tam je zase problém, že buď jsou daleko a nebo když už jste čirou náhodou v jednom městě, tak je problém se synchronizací dětských spánků venku v kočárku (až začneme chodit na hřiště, tak se to snad zlepší).

To, že přijde ten pocit, že jsem fakt sama, jsem čekala, ale že mě to někdy bude tak trápit, to jsem nevěděla. Možná to pociťuju i víc, protože jsem se za manželem odstěhovala do jiného menšího města, kde kromě pár jeho známých moc lidí neznám. Rodiče jsou v jiném městě a moji kamarádi taky. Návštěvy se moc nekonají. No není se čemu divit. Když člověk pracuje, tak pak o víkendu si radši hoví, než aby jel štreku někam na návštěvu (tím myslím za náma). Kulišák ze začátku v autě strašně vyváděl, takže jsme s ním moc nejezdili (šetřili jsme si nervy).

Poměřování se a nevyžádané rady

Asi vždycky jsem se nějakou měrou srovnávala s ostatními a pořád jsem si říkala, co si o mně asi ten nebo ta myslí. Nejhorší to podle mě bylo na gymplu, kdy jsem měla asi nejnižší sebevědomí v životě. Co musím říct, tak teď v roli maminky mi tohle přijde daleko silnější. Víc si to uvědomuju a víc si uvědomuju, že mi to vlastně strašně moc vadí. Hezky o tomhle srovnávání a dumání píše ve své knížce Najděte si svého marťana Marek Herman. Píše, že vlastně ta nutnost se srovnávat atd. souvisí s naším sebevědomím a sebeuvědoměním. Čím je nižší, tím je vyšší ta nutnost se srovnávat. Tedy nejspíš teď to vnímám víc, protože si v roli maminky nejsem moc jistá.

K mateřství a výchově každá z nás přistupuje jinak. Každá máme jiný názor a ne každé dítě je stejné. Ale často se mi stává a nebo to čtu na různých diskuzních fórech, že maminky mají tendenci svoje přístupy docela tvrdě prosazovat, že zaručeně jen ten jejich přístup je ten pravý.

Třeba příkladem jsou otázky, které v obměnách slýchám snad pokaždé, když přijdou manželovi rodiče na návštěvu: "A jak spí? Spal dobře? Už spí celou noc? A to ještě nespí celou noc? Naše děti spali celou noc už od malička" a k tomu se přidají přezíravé pohledy (nebo si ty pohledy vykládám jinak?). U nás je to tak, že Kulišáka pořád kojím a holt cca od 8 měsíce se začal budit někdy třeba i pětkrát za noc, což je cca po 2 hodinách. Ano, někdy to nesu docela blbě, ale zase kojení je jediný způsob, jak ho uspím. A nic jiného nepomáhá. Na ty otázky už odpovídám stylem, že už ani nevím, a nebo že spal jako dítě. Ale vždycky mi to nasadí brouka do hlavy, jestli by přece jen neměl už spát celou noc a co kdybych nasadila sunar - bude spát celou noc? A jaktože nespí? Co mi na tyhle brouky pomůže je, že se jdu podívat na blog Prosím, spinkej, kde mě texty psané Lenkou vždycky uklidní. Protože prarodiče by radili nejradši metodu vyřvání a na to já prostě nemám a jen pomyšlení je mi proti srsti.

Terapie sdílením

Zdravím všechny zbloudilé duše, které se zaručeně čirou náhodou objevili na této stránce. Moje jméno je Zuzka a jsem mámou momentálně 10 měsíčního klučíka. V minulém životě (aka před mateřskou) jsem byla patolog. Teď jsem máma na plný úvazek.

Proč jsem se rozhodla založit tenhle blog ? V dnešní době, kdy frčí hlavně instagram, kde lidi spíš komzumují obrázky a trochu toho textu ? Nechci internet zahlcovat fotkama našeho Kulišáka a k tomu abych dokázala vyjádřit, co se mi honí hlavou, by mi asi možnosti instagramu nestačily.