Šestinedělí: Pro někoho pohoda, pro mě peklo.

Dnes bych se chtěla věnovat šestinedělí. Bohužel musím říct, že tohle období bylo pro mě snad nejhorším obdobím v mém životě. A i když jsem byla na předporodním kurzu nebo kurzu o kojení, tak mě na to nikdo nikde nepřipravil. A bohužel nebyl připravený ani manžel.

Hormonální bouře se mi nevyhnula, rozbrečela mě každá kravina a do toho ty pocity bezmoci, když dítě brečí a člověk neví proč a hlavně co s tím. I když jsem vystudovaná doktorka, tak jsem s dětmi do styku moc nepřišla. Ani moje kamarádky v okolí ještě děti moc neměly, takže vlastně první novorozeně, které mi přišlo do ruky byl náš Kulišák. Když jsem ho brala poprvé do náruče, tak jsem myslela, že ho nějak rozbiju. Natož první přebalování byl horor :)

Od začátku jsem věděla, že chci kojit. A i když jsem byla na kurzu, tak nějaké problémy se mi nevyhnuly. A k tomu jsem měla ty pocity, že všechno dělám špatně a že jsem špatná matka. Nikdo tu nebyl, kdo by mi řekl, že to dělám dobře. S mojí mámou nemáme moc dobré vztahy, takže ta tu pro mě nebyla. A manželova mamka nekojila a vůbec ona má na výchovu dětí úplně jiný názor než já, takže ta mi taky moc nepomohla, i když se snažila. Ale co Vám budu povídat, k vlastní mámě můžete být upřímná, ale u tchýně člověk našlapuje jak v minovém poli 😅. Manžel měl zrovna v těch počátečních týdnech moc práce, takže sice mi moc pomohl, že navařil, nakoupil atd. (protože já jsem nebyla schopná skoro ničeho), ale vlastně jsem byla doma s Kulišákem pořád sama. Sama s těmi temnými myšlenkami a řvoucím dítětem.


Manžel nebyl vůbec připravený na to, že se ze mě stane ubrečené stvoření. Bohužel nevěděl, jak mi pomoct a tak docházelo občas k nešťastným nedorozuměním. Když už bylo nejhůř, tak jsem si chtěla domluvit schůzku s laktační poradkyní, ale to mi bylo rozmluveno. Když se ohlédnu zpět, tak si myslím, že jsem si ji přece jen měla všem navzdory zavolat. Myslím si, že by mě uklidnila, že kojím dobře a že to miminko držím dobře a že se o něj starám perfektně. A já bych se třeba uklidnila a bylo by všechno jinak.

Proč tohle všechno píšu ? Protože si myslím, že se o těchto stavech moc nemluví. Mluví se o porodu a přípravě na porod a už se vůbec nemluví o tom, co bude potom. Mluví se o tom, co bude s miminkem, ale už nikdo Vám neřekne, že se můžete propadnout do stavu, kdy si připadáte trochu jako blázen, ale přesto rozumově víte, že jste v pořádku, i když brečíte 24/7. Občas se zmíní termín laktační psychóza, ale ta je docela vzácná. Spíš si myslím, že jsou častější tyhle stavy, které jsem měla já.

Nejenže si myslím, že by mi pomohla návštěva laktační poradkyně, ale myslím si, že kdybych si přečetla knížku Lenky Medvecové Tinkové (spánkové antropoložky) - S láskou o dětském spánku, že bych třeba měla větší sebejistotu v sebe jako mámu a v Kulišáka jako moje miminko. Ta knížka je krásné počtení o tom, jak se spí po celém světě. O tom, co je normální v každé etapě vývoje našich malých capartů. A taky mluví proti vyplakávání s čímž velice souzním. Paní Lenka má i blog - Prosím, spinkej, který stojí za přečtení.

Na závěr bych chtěla říct, že nikdy v tom nejste sami. A i když třeba Vaše kamarádka může v šestinedělí navařit každý den několika chodové menu a dělat teplé večeře, do toho prát, žehlit a starat se ještě o zahrádku, tak to z Vás nedělá špatnou mámu, ženu, ani partnerku. V šestinedělí je kruciální, aby lidé v okolí měli pochopení, že si teď musíte projít něčím složitým. Že je to období, kdy si maminka s dítětem na sebe musí zvyknout a musí se sladit, aby pak mohli být team. A nekoukejme se skrz prsty na ty nešťastné z nás, které se zrovna pachtí v tom pomyslném blátě, když nám se zrovna daří a v tomhle období bychom mohly hory přenášet. Pochopení, nastavené rameno na vyplakání a třeba donesený zákusek jsou balzámy na duši nejen v šestinedělí.