Šestinedělí: Pro někoho pohoda, pro mě peklo.

Dnes bych se chtěla věnovat šestinedělí. Bohužel musím říct, že tohle období bylo pro mě snad nejhorším obdobím v mém životě. A i když jsem byla na předporodním kurzu nebo kurzu o kojení, tak mě na to nikdo nikde nepřipravil. A bohužel nebyl připravený ani manžel.

Hormonální bouře se mi nevyhnula, rozbrečela mě každá kravina a do toho ty pocity bezmoci, když dítě brečí a člověk neví proč a hlavně co s tím. I když jsem vystudovaná doktorka, tak jsem s dětmi do styku moc nepřišla. Ani moje kamarádky v okolí ještě děti moc neměly, takže vlastně první novorozeně, které mi přišlo do ruky byl náš Kulišák. Když jsem ho brala poprvé do náruče, tak jsem myslela, že ho nějak rozbiju. Natož první přebalování byl horor :)

Od začátku jsem věděla, že chci kojit. A i když jsem byla na kurzu, tak nějaké problémy se mi nevyhnuly. A k tomu jsem měla ty pocity, že všechno dělám špatně a že jsem špatná matka. Nikdo tu nebyl, kdo by mi řekl, že to dělám dobře. S mojí mámou nemáme moc dobré vztahy, takže ta tu pro mě nebyla. A manželova mamka nekojila a vůbec ona má na výchovu dětí úplně jiný názor než já, takže ta mi taky moc nepomohla, i když se snažila. Ale co Vám budu povídat, k vlastní mámě můžete být upřímná, ale u tchýně člověk našlapuje jak v minovém poli 😅. Manžel měl zrovna v těch počátečních týdnech moc práce, takže sice mi moc pomohl, že navařil, nakoupil atd. (protože já jsem nebyla schopná skoro ničeho), ale vlastně jsem byla doma s Kulišákem pořád sama. Sama s těmi temnými myšlenkami a řvoucím dítětem.