Lenka Medvecová Tinková: S Láskou o dětském spánku

S láskou o dětském spánku je knížka, která mi hodně pomohla, abych se vyklidnila a abych si to mateřství začala taky užívat a nedala se zmást dobře míněnými radami. Autorka je antropoložka, spánková poradkyně, novinářka a spisovatelka, která vlastní stránky Prosím, spinkej, které doporučuji si taky pročíst.

Škoda, že jsem si nepřečetla tu knížku před porodem, protože si myslím, že moje šestinedělí by mohlo být trochu víc klidnější. 

V knížce se dozvíme, jak se uspává po celém světě. Že to co je pro někoho normou, např. spaní miminka v jiné místnosti, je pro maminky na druhé straně zeměkoule i prakticky nemožné, protože třeba v Indonésii rodina spí celá v jedné místnosti. Na Bali třeba věří, že první 3 měsíce se miminka nesmí dotknout země, protože ta je nečistá, takže miminko jde z náruče do náruče a až po třech měsících miminko zažije rituál, kde ho se zemí seznámí.
V Indii je třeba pro maminky úplně normální, že se miminka budí víckrát za noc. Je to běžné a vůbec se nad tím nepozastavují. A v Japonsku spí děti s rodiči v jedné posteli třeba až do deseti let, kdy se pak dítě stěhuje do vlastního pokoje. Prostě a jednoduše, co kultura, to jiný přístup ke spánku. U nás, v západním světě, na to máme úplně jiný názor kvůli průmyslové revoluci, kdy jsme potřebovali vyspané pracovníky (ženy i muže), takže se začalo hodně klást důrazu na to, aby dítě spalo celou noc a nerušilo rodiče. Proto se vymyslely různé tréninky dětského spánku, kaše na noc a tak. Přitom už na předchozích příkladech je vidět, že ten náš přístup není úplně přirozený.

V knížce se dále dozvíme, že vyplakání miminka může ohrozit jeho vývoj, růst, narušovat jeho imunitní systém a dozrávání nervové soustavy. A taky, že když děťátko přestane brečet ještě neznamená, že je v pohodě, ale prostě jen už rezignovalo na řev, ale trpí dál, ale potichu.

Jsou zde rozpracovány jednotlivé etapy dětského spánku podle věku, kde si každý může najít problém, který ho zrovna trápí, a může si přečíst příběhy rodičů, kterým přístup autorky pomohl. Z těch příběhů aspoň člověk pochopí, že v tom není sám a že většinou jde jen o prosté přenastavení našeho vnímání dětského spánku a celkovém vyklidnění se. Nervózní uspávač rozhodně nedocílí klidného spícího dítěte.

Každý máme svůj přístup k dětskému spánku. Někdo třeba nedá dopustit na metodu vyplávání. Já se ale spíš ztotožňuji s touhle knížkou, která je krásně napsaná. Člověk se v ní najde a ujistí ho, že ten celonoční spánek jednou určitě přijde. Když si vezmu, jak ten čas letí, tak je mi jasný, že za pár let budu ještě vzpomínat, jak mě Kulišák v noci potřeboval cítit blízko sebe, aby mohl spát dál. :)