Justin a Erica Sonnenburgovi: Zdravá Střeva

Za prvních sedm měsíců s mimčem jsem stihla přečíst šílené množství knížek. Takovéhle množství za tak krátkou dobu už asi nikdy v životě nestihnu přečíst. Takže se dostalo i na knížky, které jsem měla rozečtené docela dlouho, ale kvůli přípravě na atestaci a práci (volila jsem jako oddechovou literaturu spíše beletrii), se na ně nedostávalo moc času.

Po přečtení téhle knihy se u nás zvýšilo množství zkonzumovaného kysaného zelí, oříšků, kysaných mléčných výrobků a luštěnin. Až budou k tomu podmínky, tak se chystám naložit si kimchi. A to jen kvůli tomu, že se člověk doví, co všechno ten náš druhý mozek  ve střevech dokáže ovlivnit.

Kniha je pěkně napsaná, jsou v ní citace z odborných článků, takže pokud Vás něco více zaujme, jde pátrat i jinde.

Taková zásadní zjištění, co jsem si z knihy odnesla jsou.. 

Lenka Medvecová Tinková: S Láskou o dětském spánku

S láskou o dětském spánku je knížka, která mi hodně pomohla, abych se vyklidnila a abych si to mateřství začala taky užívat a nedala se zmást dobře míněnými radami. Autorka je antropoložka, spánková poradkyně, novinářka a spisovatelka, která vlastní stránky Prosím, spinkej, které doporučuji si taky pročíst.

Škoda, že jsem si nepřečetla tu knížku před porodem, protože si myslím, že moje šestinedělí by mohlo být trochu víc klidnější. 

V knížce se dozvíme, jak se uspává po celém světě. Že to co je pro někoho normou, např. spaní miminka v jiné místnosti, je pro maminky na druhé straně zeměkoule i prakticky nemožné, protože třeba v Indonésii rodina spí celá v jedné místnosti. Na Bali třeba věří, že první 3 měsíce se miminka nesmí dotknout země, protože ta je nečistá, takže miminko jde z náruče do náruče a až po třech měsících miminko zažije rituál, kde ho se zemí seznámí.

Mentální hygiena nejen na mateřské

 Ať si kdo chce, co chce říká, tak tahle dovolená není opravdovská dovolená. A každá si na to přijdeme sama, až když konečně zakusíme, jaké to je se starat o dítě 24/7. 

Musím říct, že ze začátku jsem na sebe úplně zapomínala. V hlavě mi pořád spíš běžely myšlenky, jestli to dělám dobře, co bych měla dělat líp a proč to miminko pořád brečí a co bych měla jíst, aby neměl prdy, a pořád jsem googlila různé informace a ptala se kamarádek a tak. Pak najednou si to všechno po tom šíleném šestinedělí sedlo a já jsem Vám začala číst jak o život. Četla jsem u každého kojení, když malý spal a když se válel na dece a tak. Za prvního půl roku jsem přečetla více než 30 knížek. Takhle moc jsem nečetla od dob gymnaziálních. To byla paráda. Krásná mentální hygiena a těch dobrodružství, co člověk zažil a nebo co se přiučil za nové věci. Čas na čtení byl do té doby, než se Kulišák naučil  přemisťovat z bodu A do bodu B a pak ještě k tomu poslední dobou se přidal i posun vertikální směrem. Čas se najde teď pouze při vožení kočárku při dopoledním šlofíku, kdy jezdím na rovince sem a tam a přitom si čtu a pak při odpoledním šlofíku. Jinak je Kulišák hned vždy připraven mi začít listovat v mojí knížce a nebo leze tam kam nemá :)

Spánek: A spí ti celou noc ?

Další z témat, ke kterému každý přistupuje jinak je Sladký spánek. Jeden z nejčastějších dotazů je, jestli už spí celou noc. A že jejich děti ve věku Kulišáka už celou noc spali dávno. Je možný, že dotazující si už nepamatují, jak jim děti spali? Je možný, že se Kulišák budí víc, protože je stále kojený (někde jsem četla, že je to spíš běžné u kojení)? Je možný, že děcka nechali vyplakat, aby měli v noci klid?

Jsem smířená s tím, že celonoční spánek se mě nebude týkat ještě několik let. Buzení miminek je běžná věc. Je to normální. V našem případě vždycky slavím, když se budíme jednou nebo dvakrát za noc. To beru, že je to fakt výhra. U téhle frekvence jsem schopná i další den fungovat a někdy si to ani nepamatuji, kolikrát mě vzbudil. Ale jsou pak dny, kdy se Kulda budí v intervalech po dvou hodinách. A to pak k ránu už mám nervy na pochodu a vyhrožuju mu, aby už konečně koukal spát, jinak uvidí :) Ale to je nejspíš taky normální.

Sociální izolace nejen za dob coronaviru

Co si budeme nalhávat. Jakmile se člověk dostane na mateřskou, tak svým způsobem ztrácí kontakt se světem. Kamarádky, které nemají děti se s Vámi moc bavit nechtějí (i když si dáváte fakt majzla na to, aby jste nemluvili jen o dítěti), a dětné kamarádky, tak tam je zase problém, že buď jsou daleko a nebo když už jste čirou náhodou v jednom městě, tak je problém se synchronizací dětských spánků venku v kočárku (až začneme chodit na hřiště, tak se to snad zlepší).

To, že přijde ten pocit, že jsem fakt sama, jsem čekala, ale že mě to někdy bude tak trápit, to jsem nevěděla. Možná to pociťuju i víc, protože jsem se za manželem odstěhovala do jiného menšího města, kde kromě pár jeho známých moc lidí neznám. Rodiče jsou v jiném městě a moji kamarádi taky. Návštěvy se moc nekonají. No není se čemu divit. Když člověk pracuje, tak pak o víkendu si radši hoví, než aby jel štreku někam na návštěvu (tím myslím za náma). Kulišák ze začátku v autě strašně vyváděl, takže jsme s ním moc nejezdili (šetřili jsme si nervy).

Poměřování se a nevyžádané rady

Asi vždycky jsem se nějakou měrou srovnávala s ostatními a pořád jsem si říkala, co si o mně asi ten nebo ta myslí. Nejhorší to podle mě bylo na gymplu, kdy jsem měla asi nejnižší sebevědomí v životě. Co musím říct, tak teď v roli maminky mi tohle přijde daleko silnější. Víc si to uvědomuju a víc si uvědomuju, že mi to vlastně strašně moc vadí. Hezky o tomhle srovnávání a dumání píše ve své knížce Najděte si svého marťana Marek Herman. Píše, že vlastně ta nutnost se srovnávat atd. souvisí s naším sebevědomím a sebeuvědoměním. Čím je nižší, tím je vyšší ta nutnost se srovnávat. Tedy nejspíš teď to vnímám víc, protože si v roli maminky nejsem moc jistá.

K mateřství a výchově každá z nás přistupuje jinak. Každá máme jiný názor a ne každé dítě je stejné. Ale často se mi stává a nebo to čtu na různých diskuzních fórech, že maminky mají tendenci svoje přístupy docela tvrdě prosazovat, že zaručeně jen ten jejich přístup je ten pravý.

Třeba příkladem jsou otázky, které v obměnách slýchám snad pokaždé, když přijdou manželovi rodiče na návštěvu: "A jak spí? Spal dobře? Už spí celou noc? A to ještě nespí celou noc? Naše děti spali celou noc už od malička" a k tomu se přidají přezíravé pohledy (nebo si ty pohledy vykládám jinak?). U nás je to tak, že Kulišáka pořád kojím a holt cca od 8 měsíce se začal budit někdy třeba i pětkrát za noc, což je cca po 2 hodinách. Ano, někdy to nesu docela blbě, ale zase kojení je jediný způsob, jak ho uspím. A nic jiného nepomáhá. Na ty otázky už odpovídám stylem, že už ani nevím, a nebo že spal jako dítě. Ale vždycky mi to nasadí brouka do hlavy, jestli by přece jen neměl už spát celou noc a co kdybych nasadila sunar - bude spát celou noc? A jaktože nespí? Co mi na tyhle brouky pomůže je, že se jdu podívat na blog Prosím, spinkej, kde mě texty psané Lenkou vždycky uklidní. Protože prarodiče by radili nejradši metodu vyřvání a na to já prostě nemám a jen pomyšlení je mi proti srsti.

Šestinedělí: Pro někoho pohoda, pro mě peklo.

Dnes bych se chtěla věnovat šestinedělí. Bohužel musím říct, že tohle období bylo pro mě snad nejhorším obdobím v mém životě. A i když jsem byla na předporodním kurzu nebo kurzu o kojení, tak mě na to nikdo nikde nepřipravil. A bohužel nebyl připravený ani manžel.

Hormonální bouře se mi nevyhnula, rozbrečela mě každá kravina a do toho ty pocity bezmoci, když dítě brečí a člověk neví proč a hlavně co s tím. I když jsem vystudovaná doktorka, tak jsem s dětmi do styku moc nepřišla. Ani moje kamarádky v okolí ještě děti moc neměly, takže vlastně první novorozeně, které mi přišlo do ruky byl náš Kulišák. Když jsem ho brala poprvé do náruče, tak jsem myslela, že ho nějak rozbiju. Natož první přebalování byl horor :)

Od začátku jsem věděla, že chci kojit. A i když jsem byla na kurzu, tak nějaké problémy se mi nevyhnuly. A k tomu jsem měla ty pocity, že všechno dělám špatně a že jsem špatná matka. Nikdo tu nebyl, kdo by mi řekl, že to dělám dobře. S mojí mámou nemáme moc dobré vztahy, takže ta tu pro mě nebyla. A manželova mamka nekojila a vůbec ona má na výchovu dětí úplně jiný názor než já, takže ta mi taky moc nepomohla, i když se snažila. Ale co Vám budu povídat, k vlastní mámě můžete být upřímná, ale u tchýně člověk našlapuje jak v minovém poli 😅. Manžel měl zrovna v těch počátečních týdnech moc práce, takže sice mi moc pomohl, že navařil, nakoupil atd. (protože já jsem nebyla schopná skoro ničeho), ale vlastně jsem byla doma s Kulišákem pořád sama. Sama s těmi temnými myšlenkami a řvoucím dítětem.